Antonín
Chromek

Narodil se 11. ledna 1903 v Těmici u Hodonína a na Valašsku strávil více než padesát let svého života. Věnoval se sochařství a malířství. Vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Bohumila Kafky. Žil a pracoval ve Zlíně, v Liptále a v Komárově u Napajedel.

Válku strávil v internaci. Na jejím konci v roce 1945, podstoupil traumatizující zážitek, když s dobrovolníky exhumovali těla polských zajatců po přesunech německé armády. Postižení umrzli ve vagónech a byli německým velením zasypáni v hromadném hrobu v záplavové nivě Odry. Národní výbor se postaral o vyzdvižení těl a řádný pohřeb obětí na katolickém hřbitově v Suchdole nad Odrou. Z válečných zážitků pramenily pozdější Chromkovy úzkostné obavy ze střetu se státní mocí manifestovanou fašistickým nebo komunistickým politickým názorem. Byl aktivním členem Svazu protifašistických bojovníků.

V liptálském ateliéru situovaném na syrákovském kopci, vytvořil mnohé ze svých uměleckých děl, například reliéfy Valašská rodina, Bahňák, Žně, Valašský mesiáš, Tomáš Baťa a plastiky T. G. Masaryka.

Postava T. G. Masaryka patřila k Chromkovým oblíbeným tématům. Jeho zájem dokládá fotografie, kde je již ve věku pětadvaceti let zachycen se svým mramorovým sousoším Masaryka a Tomáše Bati v nadživotní velikosti.

Měl představu o hodnotě a znal cenu své práce. Příkladem je tvorba sochy TGM pro Starý Bzenec. Po vytvoření modelu požadoval sumu větší, než město mělo k dispozici a tak z realizace v předvečer vypuknutí druhé světové války sešlo. Peripetie se zpodobením T. G. Masaryka provázely Chromka celý život. Nebylo to vždy za příkrého střetu s dějinnými okolnostmi uvážíme-li, že za jednu plastiku prezidenta Osvoboditele dostal hlavní ocenění soutěže v tehdy soudružské Moskvě.

Další plastika TGM v nadživotní velikosti v Rožnově pod Radhoštěm měla také dramatický osud. Na rožnovském náměstí byla poprvé odhalena 3. března 1950. Po jejím zničení lidovými milicemi v roce 1959 se ukázalo, že Antonín Chromek zachoval její model a tak v roce 1968 mohl pro Rožnov vyrobit plastiku novou. Ta však po invazi států Varšavské smlouvy musela být ukryta ve sklepení zámku v Lešné u Valašského Meziříčí, kde byla objevena až v přelomovém roce 1989. Autor měl vzhledem ke svému pokročilému věku stále ještě možnost plastiku opravit za pomoci akademického sochaře Mariuse Kotrby, a tak dne 6. března 1990 mohla být znovu slavnostně odhalena.

Pro zaujetí v národní věc našel sochař podobně uvažujícího přítele v liptálském rodáku Josefu Vaculíkovi. Ten byl známý svým neutuchajícím aktivismem ohledně oživení myšlenek T. G. Masaryka zejména v myslích mladé generace. Například shromažďoval proslovy pronesené při odhalování pomníků T. G. Masaryka. Jeho přičiněním byl v Liptále postaven pomník s bustou TGM, zhotovenou Antonínem Chromkem. Slavnostní odhalení proběhlo 27. října 1968. I posledním provedeným sochařským dílem Antonína Chromka se stalo ztvárnění T. G. Masaryka, svým přístupem při tom navázal na koncept odstraněného díla Josefa Bílka a plastika byla instalována v Kojetíně 7. května 1993.

Právě z podnětu Josefa Vaculíka se realizoval nejznámější umělecký počin Antonína Chromka - sejmutí posmrtné masky tragicky zemřelého studenta Jana Palacha. Za Vaculíkovy přítomnosti sejmul Antonín Chromek mrtvému studentovi sádrovou masku. Krátce poté provedl několik pozlacených a sádrových napodobenin tváře Jana Palacha. Přispěl tím ke vzniku letitého a dynamického příběhu dvou masek.

Druhým tvůrcem, který sejmul Janu Palachovi masku, byl Olbram Zoubek. Účelem masky od Olbrama Zoubka byla prezentace veřejnosti Palachova činu, jako důstojné vzpomínky na zásadovost a nevratnost jeho hrdinství. Zoubkova maska byla vystavena veřejnosti pod Národním muzeem blízko místa činu v době pohřbu.

Chromkova maska působila jako autentické zachycení události a direktivní obžaloba celého společenského klima. Vznikla, aby se stala pevnou součástí mobiliáře Filosofické fakulty v Praze, kde také byla primárně vystavena a odstraněna až po politicky motivovaném zásahu. Kopie odlitku byla přijata i Římskou univerzitou v Itálii, podle akvizičního dopisu rektora univerzity jako "důkaz velké a nepomíjivé lásky k vlasti". Chromek je také autorem busty Jana Palacha z roku 1969, věnované Všetatům.

Během normalizace se Antonín Chromek zcela stáhl z veřejného života a vypracoval si režim, kterým neprošel žádný z agentů StB. Pokud jej chtěl někdo navštívit, musel si setkání dohodnout předem a písemně. Bez toho se s tvůrcem nebylo možné vůbec setkat. Snad proto Chromkovo jméno nenajdeme ani mezi prověřovanými osobami. Aktivnější Olbram Zoubek se oproti tomu do hledáčku zájmu bezpečnostních složek dostával častěji. Porovnáme-li normalizační život obou sochařů, dostaneme odpověď, že Palachův odkaz byl velmi citlivou entitou se kterou Státní bezpečnosti nezbylo než zacházet velmi cizelovaným způsobem. Což plně potvrdily události kolem roku 1989.

Antonín Chromek měl přátele, které považoval za důležité. Ať to byla Věra Čáslavská, kterou portrétoval a za kterou jezdíval do Prahy nebo Valchářovi, kterými byl považován za rodinného přítele.

Jejich opavské vile se dostalo mimořádné přízně když tam Chromek provedl vlastní návrh zahradní kašny a v interiéru potom prostor s krbem, který doplnil svými reliéfy a autorskou vázou s motivem obyvatel Valašska. Mezi rodinou a jím proudila silná korespondence ze které se ovšem dochovaly pouze tři dopisy.

Valchářovi byli ideálním protipólem Chromkova neuspořádaného života. Prožil tři manželství, ale všechna skončila rozchodem. Vhodný vztah byl podle něho plný těsného sepětí a splynutí dvou duší kolem sochařského díla, málokterá žena však dovedla takovým nárokům vyhovět. Antonín Chromek tímto nepochopením velmi trpěl a tak se na náhrobku mistra můžeme setkat s poněkud bilancujícím epitafem: "zde leží ten, který mezi vámi lásku nenašel".

Ve svých sedmdesáti letech se rozhodl pro odchod ze Syrákova a provedení novostavby domu s ateliérem v Komárově u Napajedel. Stavbu prováděl svépomocí, často za použití kladek a statických pomůcek zcela sám.

Dům byl situován ve svahu, ve vrchním podlaží byl byt včetně kuchyně, pokoje a ložnice. V prostorné hale se již tvořilo, Chromek tam portrétoval modely a měl tam deponované sochy jako skizzy. Ve spodním podlaží byl prostor na hrubou a hmotnou práci. Byl to právě komárovský ateliér, kde vznikala busta Josefa Mánesa a vlastně celá pozdní Chromkova tvorba.

Zahrada byla záměrně ponechána v přírodním stavu pro potřeby včelstev, která sám choval ve včelínech kolem plotu. Žil ve svém velmi střídmě a nebylo málo dní, kdy v zaujetí tvorbou celým jeho jídelníčkem byla pouze hutná polévka.